Alois Havlíček
Vlastenec, odbojář a hlavní tvář národnostního boje proti Němcům a germanizátorům v Poštorné. Alois Havlíček, otec někdejšího majitele vily Rudolfa Havlíčka, pro spravedlnost riskoval pohodlí své rodiny, byl vězněn a právem se řadí mezi významné osobnosti města.
Havlíček byl poštorenským obchodníkem, starostou obce, starostou Sokola, pokladníkem dobrovolných hasičů, členem Občanské besedy a především neúnavným bojovníkem za českou školu v Poštorné, čímž se proslavil po celém Českém království. Právě díky němu je Poštorná zakreslena na mapě České republiky a ne Rakouska.
Narodil se v obci Nížkov 14. února 1869 neprovdané Marii Havlíčkové, sloužící na tamnější faře. Jeho otcem byl prý farář Karel Vosyka (1840-1895). Vosyka se k chlapci hlásil a finančně ho podporoval. I díky tomu se Havlíček mohl vyučit krejčím na Průmyslové škole pokračovací v Polné. Začátkem 90. let přišel do Poštorné, kde začal pracovat jako krejčovský pomocník u krejčovského mistra Fabiána Pektora. V dubnu 1892 se oženil se sestrou svého mistra Františkou Pektorovou, která provozovala obchod v domě č. p. 198. Manželství ale netrvalo ani rok, neboť Františka v březnu 1893 podlehla nemoci a v dubnu téhož roku zemřela i jejich tříměsíční dcera. Po zesnulé manželce převzal Havlíček její obchod a zůstal mu také dům č. p. 198, který patří Havlíčkově rodině dodnes. Už v květnu 1893 se oženil s Antonií Čermákovou. Toto manželství trvalo něco přes rok. Antonie zemřela v červnu 1894, čtyři dny po jejich novorozeném synovi Vladimírovi.
V lednu 1895 si vzal Idu Mazancovou, s níž měl syny Ottu (*1895) a Rudolfa (*1897). Manželka Ida také brzy zemřela.
V srpnu 1901 se oženil, počtvrté a naposledy, s Marií Bačákovou. Narodily se jim tři děti: Leo (1903), Karel (1906) a Marie (1912).
Alois Havlíček byl členem mnoha vlasteneckých spolků. V roce 1905 byl zvolen do zastupitelstva obce Poštorná a stal se obecním radním. Byl dvakrát zvolen starostou Poštorné a v této funkci například zorganizoval první veřejné cvičení poštorenského Sokola.
V roce 1910 začal obchodovat s vínem. Pro tyto účely nechal postavit na dnešní Havlíčkově ulici prostorný sklep s nadzemní budovou, kde bylo zázemí podniku a výčep. Dle reklamy, kterou Havlíček zveřejňoval v českých novinách, daroval 2 % z obratu firmy na zřízení a provoz české školy spolku Komenský v Poštorné.
V září 1921 navštívil sousední Břeclav T. G. Masaryk, který Havlíčka ujistil, že zná osudy Poštorné, chápe jejich radost nad připojením k ČSR a přeje jim hodně zdaru a štěstí.
V lednu 1928 zesnul syn Aloise Havlíčka Karel Havlíček, který stál u zrodu skautského hnutí v Poštorné. V dubnu téhož roku Aloise Havlíčka stihla mrtvice a 3. října 1928 v 59 letech zemřel.
V září 1933 byla v Poštorné Aloisi Havlíčkovi odhalena pamětní deska.
0d 5. června 2021 je po něm pojmenovaná Havlíčkova vila.
Karl Weinbrenner
Karl Weinbrenner nebo Karel Weinbrenner (narozen 15. října 1856 v Brně, † 1. ledna 1942 v Praze) byl rakousko-český architekt.
Navštěvoval Německou technickou univerzitu v Brně, od roku 1877 studoval na Vysoké škole technické ve Vídni katedru architektury, která se později stala fakultou architektury. V roce 1881 složil první státní zkoušku. V roce 1882 se u Karla Königa ucházel o místo asistenta na Technické univerzitě starověké architektury. Získal pozici a je uveden v katalogu kurzů 1883/84 jako asistent. V letech 1881 až 1883 studoval na vídeňské Akademii výtvarných umění u Friedricha von Schmidta.
V roce 1884 vstoupil do služeb knížete z Lichtenštejna, kde se stal vedoucím stavebního oddělení v Eisgrub, dnešní Lednice. U jeho budov je nápadné použití barevných slínkových cihel a střešních tašek z knížecí lichtenštejnské továrny na hlínu a cihly v Unterthemenau, dnešní Poštorná. Na Vysoké škole ovocnářství a zahradnictví, která byla založena v Lednici 5. října 1895, učil Weinbrenner předměty perspektiva (a stínová technologie) a teorie budov (dějiny umění), dokud nepřestoupil na německou technickou univerzitu. Poté, co odešel, se v Lednici už budování učňovské přípravy nevyučovalo.
V letech 1909/10–1926 učil středověkou (sakrální) architekturu na Německém vysokém učení technickém v Praze. Několikrát byl také zvolen děkanem. Přestože v roce 1926 odešel do důchodu, byl členem zkušební komise pro druhou státní zkoušku z architektury do roku 1938/1939.
Karl Weinbrenner byl 7. ledna 1942 pohřben v Leitmeritzu, dnešních Litoměřicích v severních Čechách.
Realizace:
- četné kostely, například farní kostel v Landshutu/Lanžhot (1890) na Moravě, v Thomigsdorfu/Damnikov (1895–98) v Čechách, nemocniční kostel ve Feldsbergu/Valtice (1899), kostely v Dobermannsdorfu (1900–01) a Katzelsdorfu (1905–08) ) v Dolním Rakousku, kostel Alžběty v Mistelbachu (1904/05) a vesnický kostel v Erdpreß (1905/06), Kostel svatého archanděla Michaela v Ladné
- Klášterní nemocnice Milosrdných sester (1888/89) včetně hospodářských budov v Eisgrubu/Lednici
- rekonstrukce nemocnice Barmherzigen Brüder (1890–1892) ve Valticích
- fasádní návrh recepční budovy vlakových stanic Unterthemenau (Poštorná) a Eisgrub (Lednice) a místní železnice Lundenburg - Eisgrub (1901)
Kromě četných lesních domů postavil řadu domů pro dělníky a pro zahradníky ve službách knížete.
V roce 1898 získal s k.u.k. Civilní záslužný kříž ve zlatě s korunou. Roku 1908 byl u příležitosti dokončení a vysvěcení farního kostela v Katzelsdorfu vyznamenán Rytířským křížem papežského řádu sv. Řehoře a komunita v Katzelsdorfu z něj udělala čestného občana.
Jan & Hana Maděřičovi
V Havlíčkově vile bychom nebyli a její skvostné prostory nevyužívali pro oslavu umění, kultury a lidových tradic, nebýt jednoho muže s velkou láskou k životu a lidem. Vděk patří Janu Maděřičovi (1957-2020), zakladateli a někdejšímu majiteli firem ALBA-METAL a ALBAform, který se svou manželkou Hanou vilu v roce 2017 koupil.
Byl to člověk s obrovským srdcem, fanoušek společenských setkání, uměleckých aktivit, nadšený milovník hudby. Nejbližší přátelé mu familiárně říkali Továrník s odkazem na jeho úspěšné výrobní firmy, která budoval bezmála 30 let a poté je předal svým dcerám. Výstavním prostorám v prvním nadzemním podlaží jsme proto dali název: Továrníkova galerie.
Současné se spojuje s minulým a odemyká dveře k budoucímu.
Dcera Jana Maděřiče Monika Vintrlíková a její manžel Honza, zakladatelé nadačního fondu Moravská krása, tak coby nynější majitelé vily pokračují ve šlépějích jim předurčených.
Helena Dařbujánová
Helena Dařbujánová je architektka, která se designu věnuje od roku 2009. O tři roky později se poprvé jako součást Czech selection zúčastnila v Paříži slavného Maison & Objet, mezinárodního veletrhu tzv. designového životního stylu. Od té doby buduje vlastní značku „Helena Dařbujánová“. V roce 2014 otevřela v Praze svůj první obchod.
Její výroba je manufakturní, využívající stávajících lidských zdrojů a prezentující tu nejlepší práci českých řemeslníků a výtvarníků: čalouníků, truhlářů, sklářů, šperkařů, ilustrátorů i vyšívacích babiček.
Za svoji práci, při níž se řídí mottem „návrat poezie do života skrze design“, získala 6 cen EDIDA (Elle Deco International Design Awards).
Se svými neotřelými nápady, vkusem a radostným elánem je Helena je srdcem i hlavou renovace Havlíčkovy vily, kterou nadační fond Moravská krása započal v roce 2021 s cílem vybudovat zde galerijní prostory, kavárnu a vlastní sídlo.
“Ačkoli sama pocházím z Čech, snažila jsem se navrhnout interiér domu pro Moravskou krásu tak, jak by ho navrhl někdo z Moravy. Když mi pak jeden můj moravský přítel řekl, že v interiéru cítil Moravu ve vzduchu, měla jsem pocit, jako bych dostala medaili. Mým záměrem bylo totiž vytvořit interiér zalitý sluncem, tradicemi, přátelstvím a moravskou přívětivostí,” popsala pro ArchSPACE.
Matyáš Chochola
Matyáš Chochola (*1986) absolvoval Ateliér malířství II – školu Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Strávil semestrální stáž v ateliéru Thomase Zippa na berlínské Universität der Künste. Jeho tvorba se pohybuje zejména v médiích instalace a performance. Představuje pestře komponované univerzum, jehož nedílnou součástí je postava samotného autora. V roce 2012 získal Chochola cenu Václava Chada na VI. Zlínského salonu mladých, v roce 2016 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Svoji tvorbu představil v řadě výstavních institucí jak v České republice, tak v mezinárodním kontextu, například na prestižní Manifesta 11 v Curychu, v berlínském Grimmuseu nebo galerii Cabinet v Miláně.
Divoký a originální stejně jako jeho tvorba.
Uznávaný výtvarník a sochař Matyáš Chochola je autorem plastiky s podobiznou Aloise Havlíčka, která vévodí vchodu do Havlíčkovy vily hned vedle vstupních dveří. O plaketě černo-zlatých odstínů zhotovené z bronzu a mramoru s poutavým motivem stylizovaného hroznu vína se dozvíte víc tady.
Z dílny mladého umělce pochází rovněž stálá expozice Havlíčkovy vily. Nejprve u nás byly k vidění jeho skleněné sochy, které následně vystřídal poslední pár volně žijících Sfing.
Jaroslav Blažek
Slovácký Mattise. Tak by se dalo přezdívat Jaroslavu Blažkovi, akademickému malíři narozenému 5. 12. 1927 v Kosticích u Břeclavi, který sice linky svého osobního i profesního života obtahoval v Praze, ale domů se často vracel a duší navždycky zůstal Moravákem. Měl rád víno, miloval koně a i ve svém velkoměstském působišti mluvil kostickým nářečím, tak jak byl zvyklý, a kterému ostatní nerozuměli.
Jako chlapec teprve čerstvého školního věku přišel o matku. Otec byl ve vězení, a tak malý Jaroslav vyrůstal v rodinách otcových bratrů. Později se v Břeclavi-Poštorné vyučil uměleckým keramikem. Keramickými stěnami vyzdobil několik nádraží, například v Petrově u Strážnice a Břeclavi. Mezi lety 1952-58 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Předtím krátce získával vědomosti a dovednosti na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde potkal svoji budoucí manželku. Společně se pak přesunuli do dnešní české metropole a vychovali dvě děti, syna Michala a dceru Hanu.
Ostýchavý, opravdový, upřímný. Jaroslav Blažek byl v prvé řadě vynikající kreslíř a grafik, který pak toto své nadání spojil ve fenomenálních folklorních obrazech, kdy nadčasově a s barevností sobě vlastní přenášel na plátno tradiční výjevy z moravskoslováckého Podluží. Svojí rozsáhlou a mnohotvárnou tvorbou dával najevo nevšední trvalý vztah k rodnému kraji. Vracel se do dětství, do ráje, z něhož byl vytržen, k jistotám stále přitažlivého domova. Zobrazoval hluboké lidství, lásku vesničanů k přírodě, k muzice, jejich sváteční dny v kostele i všední dny na poli, primáše, krásné dívky a stepilé šohaje v krojích.
S výjimečnou, osobitou moderností a nespoutanou výtvarnou kreativní energií Jaroslav Blažek stylizoval předmětný svět do širokých a výrazně barevných pásů, polokruhů a ty včleňoval mezi ornamenty, čímž zdůrazňoval zdobný charakter lidových motivů. Vykresloval čiré a úsporné dozvuky přirozené krásy a prostoty kouzelného rustikálního světa, prostředí plného poutavé hudebnosti a hluboce zakořeněných tradic.
Jaroslav Blažek zemřel 31. 12. 2019 v Praze.
„Malíř s nejkrásnějšíma očima. Syn Michal mně před návštěvou v rychlosti ve výtahu do 6. patra kladl na srdce, ať nezůstávám dlouho, že bude táta brzy unavený a možná se se mnou nebude chtít bavit. Ať otevřu svoje víno a nedovolím mu pít jeho. A že mi bude chtít pořád něco nabízet, pod záminkou, aby mohl odejít a nepovídat si. Dal mi mnoho, celkem zbytečných instrukcí, pustil mě do bytu a odešel. Zůstala jsem tam s panem Blažem sama. Vydrželi jsme spolu sedět skoro tři hodiny. Tři hodiny povídání a vzpomínání... Nejsilněji na Kostice a Horňácko, na život, jaký se dá žít v Praze.“
Lenka Jurečková, malířka
„Myslela jsem, že jdu k panu Jaroslavu Blažkovi na krátkou návštěvu, a byla z toho najednou nádherná hodina a půl, kdy mi vyprávěl, proč tak rád vzpomíná na jižní Moravu a proč nedokáže tvořit s jinými náměty. Uprostřed povídání si najednou stoupnul, mezi složkami papírů našel inkoustové pero, zase si sednul zpět do křesla a šup, během pár okamžiků nakreslil můj portrét. Tak mám takovou speciální poctu a opravdu jsem to já! Tímto malinkým obrázkem to všechno začalo a my jsme hrdí, že se obrazy Jaroslava Blažka vrací na jižní Moravu a krášlí Havlíčkovu vilu.“
Monika Vintrlíková, zakladatelka nadačního fondu Moravská krása
